Trauma 22
Dobře zvažte, než utratíte 150 za lístek do kina. Za pouhých 26 Kč si můžete opatřit zážitek k nezaplacení...
My, kteří nepoužíváme vlastní automobil ani vůz taxislužby známe ubohé tři možnosti, jak se z Břevnova dostat „dolů, mezi lidi". Zbývá nám jít pěšky, zřítit se autobusem směrem k Andělu nebo si užít nekonečně pohodovou, vpravdě vyhlídkovou jízdu tramvají číslo 22. Poslední z variant se mi zatím jeví jako nejzábavnější i nejhrůzostrašnější, a to zejména díky zahraničním turistům, nastupujícím u Pyramidy či u Hradu ještě stále docela hojně, krizi navzdory.
Mám-li dobrou náladičku a výjimečně někam nespěchám, připadají mi cizinci jako velice humorní mimozemšťané, kteří tam u nich buď tramvaje neznají vůbec, nebo mají jen jakousi jejich obdobu; necukající, nebrzdící, plovoucí na nafukovacích pásech a ještě nejspíš ve vzduchu. Jenom těch obskurních scének s nechtěnými pády! Těch údivných výkřiků, když vůz prudce zatočí a manželé Jamamotovi z Osaky skončí po letech opět jeden druhému v náručí! To překvapení, když se finskému lodnímu dělníkovi vysype peněženka a jeho pět severním větrem ošlehaných synů chvatně sbírá české koruny ve snaze nezranit se navzájem! Ty podezíravé pohledy, když nějaký Náš vzorný student uvolňuje místo nizozemskému důchodci! A té legrace, když nastoupí revizor! (Kontroloři na hlavním turistickém tahu sice většinou dostatečné základy angličtiny a němčiny vykazují, jenže, kam s tím na Tatary...).
Pokud mám náladu horší, pak vnímám zvlášť intenzivně ony „okukovače východu". Takové ty dočista obrýlené Angličany či ostře řezané Američany, kteří si div nenasadí gumové rukavice, než se chytí tyče, ihned po nástupu hystericky otevírají nebo naopak zavírají všechna dostupná okna a sedadlo si preventivně podestýlají igelitovou taškou, při jízdě se kolem sebe rozhlížejí s neskrývaným despektem a pokud někomu z cestujících náhodou zazvoní mobilní telefon, jsou upřímně zaskočeni a vzápětí loví v bedekrech kapitolu 15 - Životní úroveň. Potom jsem vždy rozezlená, že s námi jede pouze jeden spící a rumem čpící bezdomovec a že neumím řeči natolik, abych mohla na celé kolo zakřičet „No, co se divíte, takhle my tady dost často žijeme všichni"!
Avšak, jsem-li úplně bez nálady a navíc chvátám, stěží se najde nečesky mluvící skupinka, která by mi nevadila doslova fyzicky. Myslím, že vyloženě xenofóbní nejsem, ale ke kosmopolitním iluzím mám zhruba stejně daleko. A tak pokaždé zůstávám v němém úžasu, když tramvaj obsadí nejméně desetičlenná gerilla rozvolněných výletníků ve větrovkách (někdy stačí i trojčlenná) a začne si takzvaně „užívat dovolenou". Nemám vůbec chuť poslouchat bodré hýkání a výbuchy smíchu z jednoho konce vagónu na druhý, vůbec mě netěší jejich nadšená OU, JÉ, OUJÉ a BJÚTIFL a vůbec nehodlám donekonečna odpovídat na otázky typu: „Kárlsbridž?", „Prágkástl?" a „Slata uliška!" Hodlám pouze přežít cestu! Bohužel, ani otevřená kniha a černé brýle někdy nestačí... Já vím, příště stačí najít odvahu, udělat si čas a jít pěšky.
A příště se taky podíváme na ryze české cestující ve sloupečku s názvem „Maruško, já za chvíli vystupuju, ale todle ti fakt eště musim říct!"
Břevnov Ester Kočičkové
O lecčem, o ničem a někdy i hůř
Další články autora