Křižovatka
Jak hluboko, jak dlouho a kdo za to může...
Bydlím u křižovatky. Hošťálkova ulice tu přetíná Dvořeckého. A je zjevné, že s tou, co přichází od centra a jež se cestou jako by bez důvodu mění ze Šlikovy v Hošťálkovu, ani s tou, jež se šplhá odněkud od kláštera vzhůru k Ladronce, něco není v pořádku.
Jsou to ulice nepokojné, vzdorné, jako ti, po nichž se jmenují. Na Jáchyma Ondřeje Šlika z Holíče, hraběte z Passaunu, byl po prohrané bitvě na Bílé hoře vydán zatykač, zmizel z Čech, pak se tajně vrátil, zatkli ho a 21. června 1621 popravili na Staroměstském náměstí. Rebeloval i Maxmilián Hošťálek z Javořic, rovněž účastník povstání českých stavů. Bouřil se proti volbě Ferdinanda Štýrského za českého krále. Taky přišel o hlavu. Ani Prokop Dvořecký z Olbramovic, český podkomoří, nedopadl lépe.
A my, zde žijící, to po léta odnášíme. Jako by se ty ulice odspodu bouřily, jako by si ti muži chtěli z podsvětí vyřizovat staré účty. Každou chvíli se tu či onde propadne asfalt, vyvře voda, vysyčí plyn či se odehraje něco vulkanického. Po léta je normálnější, že jedna z těch cest je někde zavřená, zvlněná, zející, než že zůstává volně průjezdnou. A křižovatka, kde se přetínají? Ta trpí magnetismem. Přitahuje bagry, jeřáby, náklaďáky, lopaty, buldozery, chová se jak hrob, který touží být stále znovu otevírán. Jako by hlavy Hošťálka, Šlika a Dvořeckého splácely dluh pražskému nadsvětí.
Poslední tři roky (teď, v říjnu, slavíme malé výročí) byla ta křižovatka rozkopaná, rozvrtaná, vyhloubená. A její přítoky stejně. A předtím podobně; ještě za bolševika byl z Hošťálkovy stržen asfalt, svlékli ji z kůže, byla navrtána, vyhloubena a zas mnohokrát zasypána. Po revoluci opět, jako by si ti tři čeští páni nechtěli nechat líbit, že nám to v Listopadu 89 vyšlo (zespoda to tak zřejmě může vypadat), kdežto jim na Bílé hoře ne.
Teď je křižovatka „hotová". Měsíce jsme viděli do jejích útrob několik metrů hluboko jako lékař provádějící kolonoskopii, všecka ta střeva, žíly, tepny. Nakláněli jsme se přes provizorní zábradlíčka a v noci opilí padali dolů do jámy, ale před měsícem konec. Dělníci díry zasypali, zalili asfaltem a posunuli se o pár metrů níž.
Jak dlouho křižovatka vydrží? Jak zklidnit Šlika, Hošťálka a Dvořeckého? Jakou úlitbu jim nabídnout?
Ta věčná rozkopanost skýtá i jednu výhodu. Aut ubylo, zespoda, že Šlikovky nejezdí na čas žádná, jen občas odtamtud vycouvá bagr, bobcat, finisher či náklaďák. A auta ve Dvořeckého ulici si dávají pozor.
Úlety (outlety) Martina Fendrycha
Autentický Břevnovák. Vystudoval gymnázium, nedokončil strojní fakultu ČVUT, deset let v minulém režimu navštěvoval bytové filosofické semináře profesora Milana Machovce. Do roku 1990 se živil rukama, později jako náměstek ministra vnitra, šéfredaktor týdeníku Respekt a komentátor. Dnes pracuje pro časopis Týden. V roce 1998 vydal deník Jako pták na drátě, o rok později v Německu dvojjazyčně básně Kotlino úst – Mundhöle. V roce 2003 vyšel román Samcologie a v roce 2009 - Slib, že mě zabiješ.
Další články autora